Ukázka Druhá kapitola

Ukázka Lex sexualis Ukázka Závěrečná kapitola

Pracovní list – Zamjatin My 

Zápis druhý.  Koncept: 

Balet. Čtvercová harmonie. X. 

Jaro. Z pozadí Zelené Zdi, z divokých, neznámých rovin vítr nese žlutý medový prach jakýchsi květin. Z tohoto sladkého prachu schnou rty – co chvíli přejedeš po nich jazykem - mají asi sladké rty všechny ženy, které potkávám (muž ovšem také). To poněkud vadí logicky myslit. 

Ale zato nebe! Modré, nepokažené jediným oblakem (jak divoké chuti měli staří lidé, jestliže jejich básníky mohly nadchnout ty nesmyslné, neohrabané, hloupě se tlačící chumáče páry!) Mám rád - jsem přesvědčen, že se nezmýlím, řeknu-li: máme rádi jen takovéhle sterilní, bezvadné nebe. V takových dnech je celý svět odlit z téhož nezničitelného věčného skla, jako Zelená Zeď, jako všechny naše stavby. V takových dnech vidíš tu nejmodřejší hlubinu věcí, jakési dosud neznámé, báječné rovnice – a vidíš je v něčem docela obyčejném, všedním. 

Například tohle: Dnes ráno jsem byl v letecké loděnici, kde se staví Integrál - a pojednou jsem spatřil dílenské stroje: se zavřenýma očima, zasněně točily se koule regulátorů, lesklé páky komíhaly se napravo, nalevo, hrdě krčila rameny táhla a neslyšně tarantele do taktu přisedávalo mechanické dláto. Pojednou jsem poznal celou hudbu, celou krásu tohoto strojního baletu, zalitého lehkým, modravým sluncem. 

(…) 

Milá O! Vždycky se mi zdálo, že se podobá svému jménu: asi o 10 centimetrů nižší pod Mateřskou Normu – a proto je celá do kulata osoustruhovaná a růžové O - ústa - jsou stále otevřena vstříc každému mému slovu. A dále: kulatý, baculatý záhyb na zápěstí ruky - takové mívají děti. 

Když vstoupila, hučel ve mně stále na plno logický setrvačník a ze setrvačnosti promluvil o formuli, kterou jsem právě stanovil a která zahrnovala i stroje i tanec. 

“Báječné. Není-li pravda?” zeptal jsem se. “Ano, báječné. Jaro,” usmála se na mne růžově O-90. Nu tak to tu máte: jaro... Ona mluví o jaru. Ženy! 

Mlčel jsem. Dole je třída plna: za takového počasí je naše odpolední soukromá hodina zpravidla hodinou naší dodatečné procházky. Hudební závod hrál jako vždy na všech svých troubách pochod Jediného Státu. V odměřených čtyřstupech, nadšeně dupajíce do taktu, šla čísla, sta, tisíce čísel, v modravých unifách, se zlatými plíšky na prsou - státním číslem každého a každé. I já - my čtyři jsme jedna z nesčetných vln v tomto mohutném proudu. Nalevo ode mne ona, O-90 (…), napravo jakási dvě neznámá čísla, mužské a ženské. 

(…) 

A tu, stejně jako ráno v loděnici, jsem spatřil, jako by to bylo nyní poprvé v životě,  - spatřil jsem všechno: bezvadné přímé ulice, sklo chodníků, vystřikující paprsky, božské rovnoběžnostěny průzračných příbytků, čtvercovou harmonii šedomodrých řad. Tudíž: jakoby ne celá pokolení, ale já, právě já, zvítězil nad starým Bohem a starým životem, jako bych to byl právě já stvořil, já - jako věž, já se bojím hnout loktem, aby se nesypaly střepiny zdí, kopulí, strojů... 

A hned za tím skok přes staletí, z XXVI. do - … Vzpomněl jsem si (zřejmě je to asociace z kontrastu) - vzpomněl jsem si pojednou na obraz z muzea: jejich tehdejší třída z dvacátého století, ohlušitelně pestrý, zmotaný dav lidí, kol, zvířat, plakátů, stromů, barev, ptáků... A vždyť se říká, že tomu bylo skutečně tak – mohlo to být. Zdálo se mi to tak nepravděpodobné, tak nesmyslné, že jsem se nezdržel a hlasitě jsem se rozesmál. 

A ihned ozvěna - smích - zprava. Otočil jsem se: do očí mi padly dva bílé, neobyčejně bílé a ostré zuby, neznámá ženská tvář.  “Odpusťte,” řekla, “ale vy jste si prohlížel všechno tak nadšeně, jako nějaký mýtický bůh sedmého dne stvoření. Zdá se mi, že jste přesvědčen, že jste i mne stvořil vy a nikdo jiný. Pro mne je to velmi lichotivé...” 

Všechno to bez úsměvu, a dokonce bych řekl s jistou uctivostí (snad náhodou ví, že jsem stavitel Integrálu). Ale nevím, v očích či obočí má jakési podivně rozčilující X a já je nemohu nijak zachytit, dát mu číselné vyjádření. 

Přišel jsem, nevím proč, do rozpaků, a trochu popleten, jal jsem se logicky odůvodňovat svůj smích: “Je naprosto zřejmo, že ten kontrast, ta nepřekročitelná propast mezi tím, co je dnes a co bylo tenkrát...” 

(…) 

Napravo ode mne ona, tenká, ostrá, vytrvale pružná jako bičík, I-330 (vidím teď její číslo), vlevo O, úplně jiná, celá složená z okrouhlostí, s dětským záhybem na ruce, a napravo na kraji čtveřice - neznámé mně mužské číslo - dvakrát zahnutý jako písmeno S. My všichni byli jsme různí.  

Ta napravo, I-330, zachytila asi můj zmatený pohled – a s povzdechem pravila: “Ano...Běda.” 

Nepopírám, všechno to bylo naprosto místné. Ale zase bylo něco na její tváři či v její hlavě. 

Řekl jsem neobyčejně ostře, jak u mne nebývá zvykem: 

“Žádné běda. Věda roste a jest zřejmé, že ne-li hned, tedy za padesát, sto let...” 

“Budou míti všichni i nosy stejné...” 

“Ano, i nosy,” křičel jsem už.  “Je důvod k závisti, lhostejno jaký... Já mám nos jako knoflík a jiný...” 

“Nu, vy máte nos snad i klasický, jak se říkalo za starých časů.” (…) 

“Je zapsán na mne,” otevřela radostně růžově svá ústa O-90. Byl jsem ohromen. To se vlastně nehodilo k věci. Ta milá O, jak bych to řekl, má nesprávně vypočítanou rychlost jazyka, která má být vždy poněkud menší než vteřinová rychlost myšlenek, ale nikdy ne naopak.  

(…) Na mne učinila ta žena stejně nepříjemný dojem, jako nerozložený iracionální člen, který náhodou uvízl v rovnici. A byl jsem rád, že jsem aspoň nakrátko zůstal sám s milou O. Zavěšeni přešli jsme hned čtyři linie tříd. Na rohu musila ona napravo, já nalevo. 

“Tak bych chtěla dnes přijít k vám spustit záclony. Právě dnes, hned” … zvedla na mne krotce své kulaté, modře křišťálové oči. Směšná! Nu, co jsem jí mohl říci? Vždyť byla u mne včera a ví zrovna tak dobře jako já, že náš příští sexuální den je pozítří. To bylo prostě totéž urychlení myšlenky, jako bývá urychlení přenosu jiskry v motoru. Při loučení jsem dvakrát, ne, budu přesný, třikrát políbil nádherné modré oči, nepokažené jediným obláčkem.